Stát je jedním z ekonomických subjektů, jehož hlavním úkolem je vytvořit podmínky pro fungování tržních mechanismů. Trh neumí efektivně řešit všechny ekonomické problémy sám a tím vzniká „tržní selhání“ nutící stát k zásahu do chodu ekonomiky.
Stát do ekonomiky zasahuje pomocí své „hospodářské státní politiky“, což je soustava konkrétních pravidel a opatření jimiž stát usměrňuje ekonomický vývoj.
Při plánování této politiky se vytyčí 4 základní cíle – ekonomický růst, zaměstnanost, stabilita cen a vnější rovnováha (tj. výhodná platební bilance). 
V rámci mikro- i makroekonomie stát používá 4 „nástroje“:
Makroekonomická (stabilizační) politika(se zaměřením na udržování rovnováhy):
- Rozpočtová (fiskální) politikavyužívá příjmovou a výdajovou stránku státního rozpočtu. Hlavní nástroje jsou daně, státní nákupy statků a služeb a „transfery“.
- Peněžní a úvěrová (monetární) politikaje provozována zejména „centrální bankou“. Zajišťuje stabilizaci kupní síly peněz, kontrolu inflace, vliv na množství peněz v oběhu
a emise dluhopisů.
- Důchodová politika se zaměřuje na stabilizaci „měnové hladiny“ ovlivňováním vývoje mezd, zisků a cen (k ovlivnění slouží např. DPH).
- Zahraniční obchodní (celní a kurzová) politika usiluje o regulaci mezinárodního obchodu. Je protekcionistická (chrání domácí trh před zahraniční konkurencí) č liberální (odstraňuje dovozní překážky).
Mikroekonomická politikausiluje o dosažení „dílčích ekonomických cílů“.
- Zemědělská politikase snaží ovlivnit strukturu zemědělství.
- Industriální politikase snaží ovlivnit strukturu průmyslu (např. podpora tradičních oborů)
- Strukturální politikavyužívá finanční fondy pro vyrovnání ekonomických úrovní regionů (např. dotace, restrukturalizace průmyslu, revitalizace průmyslu…)
- Obchodní politikapoužívá makroekonomické metody, ale soustředí se na konkrétní oblast.
Klíčovou součástí státní hospodářské ekonomiky je „státní rozpočet“ (= finanční plán státu obsahující odhad příjmů a rozdělení výdajů pro 1 rok).
Je navržen Ministerstvem financí a schválen Poslaneckou sněmovnou, v případě neschválení nastává „rozpočtové provizorium“a funguje rozpočet z loňska.
Příjmy do rozpočtu jsou např. daně, sociální pojištění, pokuty či zisky ze státních podniků. Výdaji jsou např. dotace na opravy infrastruktur a rekonstrukce institucí, humanitární pomoc či platby starobních a invalidních důchodů.
Rozpočet může být vyrovnaný, přebytkový či schodkový. Poslední zmíněný typ je nejčastější, jeho důsledkem je vznik státního dluhu, ten je řešen prodejem státních dluhopisů a půjčkami ze zahraničí.
